Bělorusko 🇧🇾
Když jsem minulý rok poprvé navštívil Bělorusko, věděl jsem, že tam nejsem naposledy. Proto jsem se rozhodl využít volný čas během letních prázdnin a vyrazit znovu. Bezvízový režim pro občany EU platí jen do konce roku, takže jsem to ještě stihl.
Volba cesty a cesta vlakem do Vilniusu
Oproti minulé cestě jsem ale tentokrát zvolil jinou trasu. Původně jsme cestovali přes polsko-běloruskou hranici Terespol–Brest, kde jsme si při návratu kvůli velkému náporu počkali téměř 40 hodin! Na internetu jsem se dočetl, že mnohem rychlejší trasa vede přes litevsko-běloruskou hranici, a proto jsem jako výchozí bod zvolil litevské hlavní město Vilnius.
Do Vilniusu se dá dostat relativně levně a rychle letadlem, ale já jsem se rozhodl pro pozemní cestu vlakem. Mezi Krakovem a Vilniusem už nějakou dobu jezdí přímý vlak. Z Prahy jsem se tedy vydal do Krakova, kde ve 3 ráno vyjížděl IC Hancza do Litvy. Cesta trvá asi 14 hodin a zahrnuje přestup na litevské hranici kvůli jinému rozchodu kolejí. Jednosměrná jízdenka pro dospělého stojí (30 EUR / cca 750 Kč).
Po příjezdu do Vilniusu jsem měl asi 7 hodin, které jsem strávil prohlídkou města. Poté mě v 11 hodin večer čekal na autobusovém nádraží autobus směr Hrodno (Гродна). Před nástupem jsem si ještě vybral hotovost v eurech, protože ne všude v Bělorusku fungují západní platební karty.
Překročení hranic (Litva–Bělorusko)
Po necelé hodině jízdy přijíždíme na litevskou hranici Šalčininkai. Před námi nestojí žádný autobus, a tak jsme rovnou na řadě. Před budkou pasové kontroly nás vítá obrovský červený plakát od litevského ministerstva zahraničí, který důrazně varuje před cestou do Běloruska.
Za pár minut je kontrola hotová a přesouváme se na běloruskou stranu. Hned po překročení hranice vstupuje do autobusu pohraničník a kontroluje pasy. Poté následuje standardní pasová kontrola.
Ze zkušeností z minulého roku, kde jsme byli s kamarádem podrobeni výslechu a kontrole telefonu, jsem se na to připravil a telefon uvedl do stavu, který nepoutá pozornost. Paní pohraničnice se mě mile zeptala na důvod cesty – turismus – a na to, kolik dní plánuju v Bělorusku zůstat. To bylo vše, a za pár minut jsem byl vpuštěn do země. Celé překročení hranic tentokrát trvalo necelé 3 hodiny, oproti 40 hodinám v Brestu.
První zastávka: Hrodno
Ráno se probouzím s příjezdem autobusu v Hrodně. Město má na poměry Běloruska asi nejzachovalejší staré centrum. Bylo totiž součástí mocného Polsko-litevského knížectví, a proto zde dodnes žije největší polská menšina v Bělorusku. Protože je brzké ráno a docela zima, běžím se schovat na vlakové nádraží, které je otevřené nonstop.
Zde přečkám asi 5 hodin, vyměním si peníze a vydávám se do města.
Hrodno je na běloruské poměry poměrně katolicky zaměřené město. Na náměstí Sovětů se proto nachází i krásný katolický kostel sv. Františka Xaverského. Postupně se podél místních trhů a občerstvení, kterého je na náměstí dostatek, vydávám k divadlu. Architektonicky velmi zajímavá budova, která dotváří panorama města.
Kousek od divadla se nachází také známý Hrodenský hrad. Na mapách uvidíte starý a nový hrad. Starý hrad je pěkně zrekonstruován a nabízí návštěvníkům výstavu o historii hradu, města a řemesel. Nový hrad je budova někdejšího sejmu (parlamentu) Polsko-litevské unie (Republiky obou národů). Právě zde se konal nechvalně proslulý „Grodenský sejm“ v roce 1793, který donutil Polsko-litevskou unii k druhému dělení a prakticky znamenal její konec. Dnes je vyzdoben srpem a kladivem a upraven do sovětského stylu.
Po návštěvě hradního komplexu jsem se vydal na náměstí Lenina, které dodnes zdobí jeho socha. Nachází se přímo před radnicí. Vedle náměstí je místní park s mnoha atrakcemi, primárně pro děti. Čas do odjezdu vlaku se krátil, a tak jsem se postupně vracel k nádraží. Cestou jsem minul velmi zajímavý dům, který zepředu vypadá jako každý jiný, ale ze strany má krásnou mozaiku.
Cesta do Minsku: Vlakem ve 3. třídě
Z Hrodna se vydávám vlakem do hlavního města Minsku. Jízdenku kupuji online přes aplikaci běloruských železnic – БЧ (Беларуская чыгунка). Pro tuto jízdu volím nejlevnější variantu jízdenky, a to do 3. třídy (platzkarnyj). Je to otevřený vůz s lehátky. Cena (18 BYN / cca 118 Kč) mi za téměř pětihodinovou jízdu přijde v pohodě.
Vagóny vlaku už mají něco za sebou, pořád jsou ale tyto východoněmecké vagony nejvíce využívaným typem v Bělorusku. Vagon, kterým jsem cestoval, prošel generální opravou a dokonce měl i vakuovou toaletu. Obecně se dá říct, že vlaky a samotné prostory nádraží jsou zde velmi čisté.
Minsk
Po příjezdu do hlavního města Minsku nemohu opomenout obrovskou nádražní budovu. Na rozdíl od té pražské nemá moc historických prvků, ale je moderní a člověk tam najde vše, co by mohl potřebovat. Mě ale po výstupu zaujme pobočka řetězce Mak.by.
Tento řetězec je náhražkou za McDonald's, který zde v roce 2022 ukončil svůj provoz. Interiér je téměř totožný, a menu taktéž, jen s jinými názvy. Za velké Mak Burger Menu (Big Mac Menu) jsem zaplatil (17 BYN / cca 110 Kč). Jídlo chutnalo dost podobně. Protože je Bělorusko jedním z největších konzumentů brambor na světě (přezdívka Bulbaši není náhodná), mají zde v nabídce mnoho různých druhů hranolek.
Průzkum metra a historické perličky
Po najezení se už začíná stmívat, a tak se jedu ubytovat na hostel. Na cestu si zvolím minské metro. Vstupuji do stanice s názvem Plošča Lienina (Плошча Леніна), která je charakteristická velkým světlem uprostřed nástupiště, kde je umístěn srp a kladivo. Před vstupem do stanice jsou turnikety, kde se dá platit bezkontaktní kartou nebo žetonem. Cena za jednu jízdu je (1 BYN / cca 6 Kč). Soupravy zde jezdí původní od mytičinského závodu z Ruska.
Další den vyrážím z hostelu (60 BYN / cca 370 Kč za noc), který byl kousek od Velkého minského divadla. V ranních hodinách zde moc lidí není, ale v hojném počtu se tu fotí svatby.
O pár ulic vedle od divadla je jedna perlička – ne moc známé místo, kde v letech 1959–1962, tedy ještě před atentátem na prezidenta Kennedyho, bydlel střelec Lee Harvey Oswald. Ten totiž jako mladý marxista emigroval do SSSR a doufal, že zde najde komunistický ráj. Pracoval v místní továrně na rádia, než se zklamaný i s běloruskou manželkou vrátil do USA. Na místě není žádná cedule, a tak je to takový skrytý klenot.
Posléze jsem pěšky pokračoval kolem Ministerstva obrany a Domu, kde byla v roce 1898 tajně založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana (předchůdce bolševiků a komunistické strany), až jsem se dostal k náměstí vítězství (Плошча Перамогі). To se nachází uprostřed hlavní ulice, Prospekt Nezávislosti (Праспект Незалежнасці). Hlavní dominantou je bezpochyby Památník vítězství, ke kterému se dá dostat podchodem. V podchodu je mimo jiné i pěkně zpracovaná výstava historie památníku.
Od památníku pokračuju východně směrem k náměstí Jakuba Kolase (Плошча Якуба Коласа) – významného běloruského spisovatele – až ke kinosálu Oktjabr (Октябрь), který se vyznačuje svým brutalistickým stylem. Paradoxně hned vedle něj se nachází místní pobočka KFC.
Pokračuji metrem a dostávám se na stanici Vostok (Усход). Vedle ní se nacházejí obytné panelové domy, které nesou staroegyptské motivy. Přes silnici se rovněž nachází Běloruská národní knihovna, jejíž budova byla postavena v roce 2006 a je jednou z dominant Minsku. Její tvar je architektonicky unikátní, připomíná kosočtverečný krychloktaedr. Na samotném vrcholu neobvyklé budovy je i vyhlídková terasa.
K hoře slávy
I když byla návštěva těchto míst rozhodně zajímavá, mnoho z nich jsem měl možnost vidět i minulý rok, a tak jsem se rozhodl jet podívat na jeden z největších památníků v Bělorusku – na horu slávy (Курган Славы). Tento obří památník byl odhalen v roce 1969 na počest operace Bagration (1944), která vedla k osvobození Běloruska od nacistické okupace. Ta se nachází asi 25 km východně od Minsku, ovšem nešťastně uprostřed dálniční křižovatky. Jediný rozumný způsob, jak se tam dostat, je využít taxík.
Já jsem ale chtěl trochu ušetřit, a tak jsem se metrem vydal na stanici Proletarskaja (Пралятарская). Hned vedle se nachází nádraží Minsk-Vostočnyj (Мінск-Усходні). Odtud jezdí zhruba každou hodinu vlak směrem na malou stanici Slabada (Слабада). Tuto trasu jezdí klasické električky v dost původním stavu. Jednosměrná jízdenka mě na tuto 40minutovou cestu vyšla na (1,10 BYN / cca 8 Kč).
Po příjezdu do vesničky Slabada, která je od památníku vzdálená asi jen 5 km, jsem si už pomocí Yandex GO (ruská alternativa k Uberu) zavolal na těch pár minut jízdy taxík. Dorazil jsem na místo. Mnoho lidí tam zrovna nebylo, většinou ruští turisté. U parkoviště je výstava vojenské techniky, kterou sovětská armáda používala během druhé světové války, a hned za ní je samotný památník, který působí opravdu velkolepě.
Rozloučení s Minskem
Po prohlídce jsem se stejným způsobem vrátil do Minsku. Večer mi odjížděl vlak, a tak jsem se ještě rozhodl navštívit některé sovětské mozaiky, třeba tu s partyzány u stejnojmenné stanice metra. Pak jsem se vrátil do centra, prohlédl ikonické KFC se sovětským reliéfem a pomalu se přes park procházel až k muzeu Velké vlastenecké války, které jsem už ale minulý rok navštívil. Poté jsem se kolem Domu odborů a další ikonické mozaiky dostal do historického centra, ze kterého toho po druhé světové válce moc nezbylo.
Nakonec jsem si šel nakoupit zásoby jídla a přes náměstí Nezávislosti, kde se nachází kostel svatého Šimona a Heleny a také běloruský parlament, před kterým stojí socha Lenina, jsem se vrátil zpět na nádraží.
Vitebsk a Homel: Na východ a na jih
Na nádraží mě už čeká noční vlak do dalšího běloruského města – Vitebsku (Віцебск). Za jízdenku ve druhé třídě (kupé i s povlečením) jsem zaplatil (32 BYN / cca 200 Kč). Jízda trvala asi 9 hodin. Opět proběhla bez problémů a brzy ráno už jsem vystupoval ve Vitebsku.
Město na východě Běloruska je rodištěm slavného malíře Marca Chagalla. Mnoho motivů z jeho obrazů, včetně létajících postav a koz, je inspirováno právě jeho vzpomínkami na židovskou čtvrť ve Vitebsku. Hlavní dominantou města je Chrám Zvěstování Panny Marie, pod kterým se každoročně koná významný Slovanský bazar.
Zamířil jsem na hlavní náměstí, kde se nachází památník osvoboditelů Vitebsku. Vedle něj je také výstava vojenské techniky a dětský zábavní park. Procházel jsem se městem a zaujala mě místní bytová výstavba, kde v každém výklenku byla jiná mozaika.
Kolem 15. hodiny mi jel další vlak, tentokrát z Vitebsku do Homelu (Гомель) – na druhou stranu Běloruska. Jízda trvala cca 6 hodin a jízdenka stála (13 BYN / cca 80 Kč). Tuto trasu, která se jezdí jednou za den a spojuje Vitebsk, Mogilev a Homel, obsluhuje elektrichka, ovšem nedávno renovovaná v Rize (Lotyšsko).
Do Homelu jsem přijel kolem 9. večer. Toto město a celá oblast je zajímavá tím, že se nachází relativně blízko černobylské postižené zóny. Celá Homelská oblast byla nejhůře zasaženou částí Běloruska radioaktivním spadem po havárii v roce 1986, což dodnes ovlivňuje život v regionu.
Po vyčerpávajícím celém dni už jen pěšky směřuju z nádraží na hotel, kde jsem za jednu noc v soukromém pokoji s koupelnou dal (80 BYN / cca 500 Kč). Byl to pěkný retro zážitek, jako u babičky. Už jsem byl ale dost unavený, a tak jsem si skočil jen pro pár potravin a šel spát.
Další ráno se vydávám ještě na rychlou prohlídku Homelu. Hned před hotelem je Kostel Narození Panny Marie a vedle něj bratrský hrob (Братская могила). Pokračuji Sovětskou ulicí (Вуліца Савецкая) směr centrum, až se dostávám k památníku vojáků-osvoboditelů. Celý areál s tankem T-34 na podstavci je pěkně upravený a doplněný aktuální rudou hvězdou – připomínkou 80 let od osvobození Běloruska.
Hned vedle se nachází ikonická budova Homelského státního cirkusu. Dále v parku za cirkusem je dokonce malý model minské Národní knihovny. Čím blíž jsem centru, tím jsou ulice více upravené a opravdu pěkně vyzdobené. Nechybí zde ani dětský model Máši a medvěda. Zaujal mě i křížový přechod pro chodce, který jsem nikde jinde v Bělorusku zatím nepotkal.
Sovětská ulice končí opět u náměstí Lenina, kde se mimo jeho sochy nachází také Homelské oblastní činoherní divadlo, opět s připomínkou 80 let vítězství. Za sochou Lenina se ale nachází pěkný park s pravoslavnou katedrálou svatého Petra a Pavla a za ním honosné mauzoleum knížat Paskevičů.
V parku je mimo jiné i jedna z nejznámějších památek Homelu, a to Palác Rumjancevových a Paskevičových (Палац Румянцавых і Паскевічаў). Tento nádherný neoklasicistní palác nechal postavit v 18. století polní maršál Pjotr Rumjancev, který panství dostal od Kateřiny Veliké. Později ho koupil další slavný maršál Ivan Paskevič, který přistavěl ikonickou věž. Dnes je celý komplex i s parkem hlavním symbolem města a sídlí v něm muzeum. Vracím se pomalu na nádraží a zjišťuji, že vedle divadla je také největší tyč s vlajkou v Bělorusku. Můj čas se ale krátí, a tak už si jen nakoupím nějaké potraviny a pokračuji na nádraží v Homelu, ve kterém mě vítá Lenin.
Zpět do Minsku a cesta domů
Já už jen nasedám do nejdražšího vlaku tohoto výletu, který mě stál (24 BYN / cca 155 Kč). Jedná se totiž o nejvyšší kategorii vlaku, "Meziregionální linie business třídy" (Міжрэгіянальныя лініі бізнес-класа), které obsluhuje jednotka Stadler FLIRT (EMU). Tyto vlaky se montovaly v továrně Stadler Minsk nedaleko hlavního města a jsou aktuálně nejmodernějším typem vlaku v Bělorusku.
Opět vystupuji na minském hlavním nádraží (Минск-Пасажырскі) a mám už jen pár hodin do odjezdu autobusu směr Litva. Jdu se tedy ještě podívat na novou, třetí linku metra (Зеленалужская). Ta totiž byla otevřena relativně nedávno (v roce 2020) a oproti předchozím dvěma linkám je to opravdu rozdíl. Stanice mají moderní design, automatické dveře na nástupištích a jezdí zde moderní vlaky. Všechno je čisté.
Poté zamířím už na poslední nákup, podívám se na moderní minský stadion Dynamo (Дынама) a pak už jen skočím do jídelny na nádraží (stolovaja), kde si za pár korun dávám ničím neobyčejné jídlo. Pak už mířím na autobusové nádraží, které se nachází hned vedle toho vlakového.
Nastupuji do autobusu a pomalu odjíždíme z Minsku. Jsem ale zvědavý na situaci na hranicích. Asi za 2 hodiny už jsme na přechodu, tentokrát ale na jiném než při cestě tam: Kamennyj Log – Medininkai (Каменны Лог – Мядзінінкай). Před námi byl jen jeden autobus, a tak jsme čekali asi jen 30 minut. Výstupní běloruská kontrola proběhla bez problému, ale na vjezd do Litvy jsme čekali další 3 hodiny před litevskou hranicí.
Nakonec jsem do Vilniusu dorazil kolem 2. hodiny ranní. Noc jsem přečkal na nádraží, a když jsem viděl, že v Litvě mají stejné jednotky CityElefant (Škoda EJ 575) jako v Česku, nemohl jsem odolat a jedním se svézt do hodinu vzdáleného Kaunasu. Byly úplně jako u nás, jen o poznání čistší a bez vandalismu.
V Kaunasu už jsem jenom nastoupil do vlaku opět do Krakova a pak zpět autobusem do Prahy. Cesta to byla náročná, ale stálo to za to.
Návštěva Běloruska je jako být v jiném světě. Naše krajiny jsou si tak blízko, ale i tak je to zvláštní pocit. Já si odnáším jen to pozitivní.