Moldavsko a Podněstří 🇲🇩
Už delší dobu jsem měl v plánu navštívit Moldavsko, zemi často označovanou jako tu nejméně navštěvovanou v celé Evropě. Když se mi naskytla příležitost a našel jsem cenově výhodné letenky, neotálel jsem a vyrazil.
Přes Řím do Kišiněva
Moje cesta začala jedno pozdní úterý na pražském Letišti Václava Havla, odkud jsem zamířil na římské letiště Fiumicino. Letenka z Prahy do Říma mě vyšla na (500 Kč) a následný let z Říma do Kišiněva na (600 Kč). Dříve létal i moldavský národní dopravce přímo na trase Praha–Kišiněv za velmi příznivé ceny, avšak vypadá to, že tyto linky jsou minulostí. Alternativou byl přímý let z Vídně, ale já zvolil tuto dobrodružnější variantu.
Po přístání jsem si okamžitě vypnul datový roaming. Moldavsko totiž není v Evropské unii a mobilní operátoři si zde účtují astronomické částky i za pár megabajtů. Překvapilo mě, že letiště v Kišiněvě (Aeroportul Internațional Chișinău) bylo poměrně moderní – Wi-Fi, zásuvky a hezká čekárna. Hned jsem si koupil místní SIM kartu, která byla na české poměry velmi levná – 20 GB dat za (cca 50 Kč). Vybral jsem si hotovost v moldavských lei (MDL) a vyrazil na trolejbus, který každou půlhodinu spojuje letiště s centrem.
Moldavsko je obecně velmi levná země, ceny jsou zde stejné nebo často i nižší než v ČR. Většina podniků bere karty, ale v MHD v Kišiněvě se platí pouze hotově. Lístky se kupují až ve vozidle, kdy za vámi přijde průvodčí ("konduktor"), kterému zaplatíte a on vám vydá lístek. Většina místních mluví rumunsky nebo rusky. Moldavština jako taková už fakticky není úředním jazykem, protože byla téměř totožná s rumunštinou, která je nyní oficiální. Anglicky se domluvíte spíše jen s mladší generací.
Kišiněv: Brutalismus a kontrasty
Cestou z letiště pozoruji široké bulváry, známé každému, kdo už navštívil nějakou postsovětskou metropoli. Po půl hodině vystupuji na zastávce u bývalého Hotelu Kišiněv (Hotel Chișinău). Tento bývalý čtyřhvězdičkový hotel zažil svou slávu ještě za dob Sovětského svazu, dnes už je z něj spíše chátrající atrakce pro turisty milující retro.
Pokračuji městem k další ikoně – Hotelu Cosmos. Leží u rušné křižovatky, a i přesto, že zde nefungovaly semafory, mi řidiči ochotně zastavili. Prošel jsem kolem ulice plné malých obchůdků, kde místní prodávají vše od oblečení po parfémy, až jsem se ocitl před nádražím.
Železniční nádraží v Kišiněvě (Gara feroviară din Chișinău) je nádherná budova, důsledně udržovaná. Z nádraží jezdí jen pár vlaků denně, hlavně do destinací jako Kyjev nebo Bukurešť. Uvnitř mě zaujalo stylové akvárium a malý model železnice. Kousek od nádraží stojí Palác kultury železničářů, brutalistická stavba, která má své nejlepší roky za sebou, ale stále zde funguje železniční muzeum.
Postupně se vracím do centra, ale vybírám si cestu mimo hlavní tepny. Jsem jen pár set metrů od hotelu Kišiněv, ale vypadá to tu jako na vesnici – rozbité silnice a malé domky v srdci hlavního města. Procházím podchodem přes náměstí OSN k výškové budově moldavského telekomu a obchodnímu centru. Naproti mě zaujalo graffiti věnované olympijským hrám v Paříži.
Pokračuji po hlavní třídě Štefana Velikého (Bulevardul Ștefan cel Mare și Sfînt), míjím národní divadlo, vládní budovy a nakonec dojdu k Moldavskému parlamentu. Naproti němu leží park s Vítězným obloukem a Katedrálou Zrození Páně. Místní zde prodávají suvenýry, převážně ruční výroby. Po nákupu v supermarketu, kde mě překvapil velký výběr českých minerálek, se přesouvám na hostel.
Cesta do neexistujícího státu: Podněstří
Další den ráno vyrážím na centrální autobusové nádraží (Gara Centrală). Je zde rušno, ale mým cílem je Tiraspol, hlavní město mezinárodně neuznané Podněsterské moldavské republiky. V čekárně nádraží ještě obdivuji obrovskou sovětskou mozaiku. Kupuji jízdenku u řidiče maršrutky, který mě naviguje na správné místo. Kvalita silnic je zpočátku dobrá, ale pár kilometrů před "hranicemi" se mění v horskou dráhu.
Projíždíme moldavský checkpoint bez zastavení a po chvíli jsme u hraniční kontroly Podněstří. Podněstří (PMR) je de facto nezávislý stát s vlastní vládou, měnou i armádou, který však neuznává žádný členský stát OSN. Všichni vystupujeme, podáváme pasy a pohraničník se ptá na délku pobytu. Dostávám migrační kartičku, která slouží jako vízum.
Vjíždíme do města Bendery (Бендеры), kde část lidí vystupuje. My pokračujeme kolem stanoviště "Mírových sil" (Миротворческие силы). Jsou to převážně ruští vojáci, kteří zde dohlížejí na příměří po válce v roce 1992. Přejíždíme most přes řeku Dněstr, podle které se region jmenuje. Na vedlejším železničním mostě vlaje podněsterská i ruská vlajka.
Vystupuji u nádraží v Tiraspolu. Budova je zachovalá, ale vlaky tu prakticky nejezdí – slouží spíše jako autobusový terminál.
Tiraspol: Zpátky v SSSR
Pěšky se vydávám po Leninově ulici (Улица Ленина). Míjím slavnou likérku Kvint, která je chloubou místního průmyslu a jejíž koňaky jsou vyhlášené. Docházím na náměstí Suvorova (Площадь Суворова), kterému vévodí jezdecká socha zakladatele města, Alexandra Suvorova. Vlají tu vlajky Podněstří, Ruska, ale také Abcházie či Jižní Osetie – jediných "států", které Podněstří uznávají.
Ceny potravin jsou tu asi o 30 % vyšší než v Moldavsku, ale místní vodku pořídíte v přepočtu už od (20 Kč). Platí se zde podněsterským rublem, který nikde jinde na světě nevyměníte.
Kousek od náměstí stojí památník s tankem T-34 a věčným ohněm. Hned za ním se tyčí budova Nejvyššího sovětu (parlamentu), které dominuje – jak jinak – obrovská socha Lenina. Architekturou mi silně připomínala vládní budovy v Minsku.
Ráno prozkoumávám místní sídliště, která jsou zanedbaná, stejně jako fasády paneláků. Navštěvuji Park Vítězství (Парк «Победа»), kde stojí opuštěné ruské kolo, připomínající to z Pripjati u Černobylu. Cestou zpět potkávám Dům Sovětů (radnici), opět zdobený Leninen. Na oběd jdu do stylové restaurace "Zpět v SSSR" (Снова v СССР). Boršč servírovaný s panákem vodky byl povinností.
Poté nasedám na trolejbus číslo 19, který spojuje Tiraspol a Bendery. Jízdenka stála v přepočtu asi (5 Kč). V Benderech je hlavním cílem Benderská pevnost (Бендерская крепость) z 15. století, kterou vybudovali Osmané. Výlet zakončuji procházkou po nábřeží Dněstru. V Tiraspolu ještě stihnu bizarní sochu Harryho Pottera, divadlo a plakát Jurije Gagarina, než se musím vrátit na nádraží, protože mé časově omezené vízum končí.
Retro vlakem "Prietenia" do Bukurešti
Zpátky do Kišiněva přijíždím s rezervou. Vlak do Bukurešti už stojí u nástupiště. Je to slavný spoj, kde půlka vozů jede do Kyjeva a půlka do Rumunska. Vagóny mají svá nejlepší léta za sebou, ale prošly rekonstrukcí. Vyrážíme přesně se západem slunce.
Co mě naprosto dostalo, bylo topení. Vagóny jsou stále vytápěny uhlím – průvodčí každou půlhodinu běhal s lopatou, aby přitopil. Kolem osmé večer přijíždíme na hranice do stanice Ungheni. Moldavští pohraničníci vyberou pasy a vlak se přesune na vedlejší kolej do "výměníku". Protože v bývalém SSSR je rozchod kolejí širší než v Evropě, musí se zde vyměnit podvozky celého vlaku.
Operace trvá asi dvě hodiny. Poté dostávám pas zpátky a pokračujeme do Rumunska, kde probíhá další kolo kontrol. Tentokrát to zabralo asi 90 minut, než jsme mohli konečně vyrazit směr Bukurešť. Zbytek cesty prospím a probouzím se až těsně před příjezdem. Rumunsko mě vítá drsnou zimou – všude jsou hromady sněhu a teploměr ukazuje mrazivých -16 °C.
Nádraží v BukureštiZmrzlá Bukurešť a toulání se městem
Vydávám se prozkoumat hlavní město Rumunska. Metrem přejíždím do centra, kde se nořím do atmosféry starého města a proplétám se úzkými uličkami lemovanými historickými domy. Mým hlavním cílem je ale gigant – Palác Parlamentu, známý také jako Ceaușescův palác. Tato megalomanská stavba je druhou největší administrativní budovou na světě (hned po americkém Pentagonu) a naživo působí opravdu monstrózně.
Po této zastávce už nemám žádný pevný plán, a tak se jednoduše toulám městem. Procházím přes náměstí Revoluce, nakukuji i do běžných sídlišť, abych nasál místní život, a jak se blíží večer, vracím se na nádraží. Můj vlak do Budapešti odjíždí až kolem šesté, tak si krátím chvíli pozorováním provozu na kolejích.
Přes Maďarsko domů
Když vlak konečně přistaví k nástupišti, je to jiná káva – vagóny jsou o poznání novější a modernější. Čeká mě téměř patnáctihodinová cesta, takže si hned připravuji lůžko a jdu spát. Budím se až na hranicích s Maďarskem, kde jsme asi hodinu čekali. Vzhledem k postupnému vstupu Rumunska do Schengenu už je situace na hranicích volnější, ale pozemní kontroly stále mohou probíhat. Do Budapešti přijíždíme krátce před devátou ráno (po posunu času o hodinu zpět).
Mám pár hodin k dobru do odjezdu spoje do Prahy, takže vyrážím na rychlou klasiku: obhlídnout ikonický Parlament v Budapešti, projít ta nejznámější turistická místa a hlavně se svézt linkou M1 – prvním elektrifikovaným metrem na evropském kontinentu.
Poté už jen nasedám na vlak směr Praha. Celý výlet zakončuji stylově: obědem v jídelním voze s výhledem na ubíhající slovenskou přírodu. Byl to netradiční výlet, ale odnáším si z něj hromadu zážitků a dobrodružství.